Kdy nám přísluší náhrada škody

Kdy nám přísluší náhrada škody

Je jen málo věcí, které jsou více frustrující, než když nám někdo poničí majetek. Zvláště pak, pokud pro nás má i citovou hodnotu. Je jasné, že danou věc budeme chtít opravit či nahradit novou, podle míry poškození. Avšak otázkou je, kdo by tyto výdaje měl hradit.

 

Na první pohled by se zdálo, že by náhrada škody měla vždy být na tom člověku, který danou věc rozbil. Ovšem, ačkoliv by si to mnoho poškozených lidí přálo, tomu tak vždy není. Jako prakticky u všeho, i zde se existují poměrně početné výjimky, kdy vše bude muset hradit poškozený sám.

 

autozarovka1

 

V první řadě sem patří situace, kdy se stala nehoda, které nešlo zabránit a která byla mimo kontrolu poškozovatele. Pokud například člověk uklouzne po zledovatělém chodníku a při pádu vám urazí zrcátko u zaparkovaného auta, rozhodně nelze výdaje na opravu vymáhat po něm.

 

Další, mnohem obvyklejší případ je, když vy sami daný předmět vystavíte předpokládanému nebezpečí. Pokud například zaparkujete těsně vedle cyklokrosové dráhy a některý z jezdců vám do něj vrazí, pak je to vaše chyba, ne jeho. S tímto rizikem je nutné počítat.

 

penize1

 

Zde samozřejmě záleží na tom, jak vše posoudí správní orgány. Obvykle se však jedná o poměrně jasnou situaci, a poškozenému právo náhrady škody náleží. I když totiž zaparkujete ve čtvrti se špatnou pověstí, stále máte právo očekávat, že svůj vůz najdete při příchodu ve stejném stavu, v jakém jste jej opustili. Pokud tomu tak není, viník by měl škodu zaplatit.

 

Mnohem složitější jsou z tohoto hlediska napadení psem. Pokud se dva psi poperou, a jeden z majitelů žádá druhého o zaplacení následných veterinárních poplatků, bývá velmi často těžké rozhodnout, na čí straně je pravda. Pokud byl například velký pes na vodítku a malý k němu přiběhl a byl následně pokousán, kdo za to může?

 

Situace tedy není vždy jednoduchá. Přesto je jasné, že bychom se měli snažit vše spravedlivě posoudit. I když právo není na naší straně.